Proč zrovna vlaková pošta?

Protože jsem v ní sedm let pracoval, ta instituce už neexistuje. V roce 1999 ji zrušili a s ní zmizelo řemeslo, které tu bylo sto padesát let. Když píšu o poštovním voze, nemusím si nic domýšlet. Vím, jak je v něm v zimě zima a co si posádka povídá ve tři ráno mezi dvěma stanicemi. To se nedá vyrešeršovat.

 

Váš hlavní hrdina je Němec a člen NSDAP. Není to riskantní?

Kdyby byl Adolf Klein jednoznačně dobrý nebo jednoznačně špatný, neměl bych o čem psát. On do té strany vstoupil, aby si udržel místo a uživil rodinu — jako spousta lidí. A pak přišla chvíle, kdy za to musel zaplatit. Neptám se, kdo za co může. Ptám se, jak bych se zachoval já. A na tuhle otázku nemám hezkou odpověď — proto o tom píšu.

 

Jak dlouho jste na knize Vlakař pracoval?

Roky, ale většina toho času nebylo psaní. Byly to archivy, jízdní řády, dobové předpisy, matriky a rozhovory. Nedělám to proto, abych čtenáře zavalil detaily — většina rešerše se do knihy nikdy nedostane. Dělám to proto, abych v tom období uměl žít. Dokud v něm neumím žít, neumím v něm psát.