V roce 2021 mi vyšla prvotina Vlaková loupež po česku – detektivní román z prostředí vlakové pošty, který získal čestné uznání za Cenu Jiřího Marka. Tato prestižní cena, udělovaná Českou asociací autorů detektivní literatury, oceňuje nejlepší české detektivky roku. Příběh je fiktivní, ale zasazený do světa, který jsem poznal na vlastní kůži.
Druhá kniha Vlakař (červenci 2026 vydá nakladatelství Moba) je historický román odehrávající se (nejen) v Brně v letech 1938–1945. Vypráví příběh německého poštovního úředníka, jeho rodiny a osudů, které roztrhaly dějiny.
Píšu realisticky, s důrazem na věrohodnost prostředí, lidské motivace a jazyk. Vyhýbám se černobílému vidění světa. Zajímá mě, co člověka vede k volbě – i k té, kterou nikdy nechtěl udělat.
Popisy mě nebaví. Lidi poznáme, když promluví. Mám rád dialog. Neučesaný, živý, pravdivý. V něm je všechno: vztahy, napětí, humor i bolest. Věřím, že když dvě postavy mluví, čtenář slyší víc, než kdybych mu to vysvětloval.
Když už něco popisuju, vychází to z řeči a pohybu postav. Z toho, co říkají – a z toho, co neřeknou. Všechno podstatné se dá vyčíst mezi řádky.
Nepíšu efektně. Píšu jednoduše. A když je třeba, umím i mlčet. Někdy je pauza silnější než slovo.
Při psaní jsem jako někdo, kdo stojí kousek opodál. Nezasahuju, jen poslouchám. A když mají postavy co říct, dám jim prostor. Všechno ostatní se už odehraje samo.
Příběh mě vždy dokonale pohltí. Psaní předchází hluboké rešerše, a to ani ne tak z důvodu technických a historických detailů (i když jsou pro uvěřitelnost důležité), ale hlavně pro úplné ponoření se do popisovaného období.