Chtěli se živit poctivou prací. Jenže v začátku devadesátých let to bylo těžké a pokušení bylo mnoho. Poučný i napínavý příběh o jedné loupeži, která se ve skutečnosti nestala, ale mnoho k ní nechybělo.

Vlakové loupeže jsou tak staré, jako železnice sama. Už na „divokém západě“ desperáti přepadávali vlaky, které se pro ně staly po dostavnících zajímavější kořistí. Někteří z banditů, jako třeba Butch Cassidy nebo Jesse James se stali slavnými už době jejich působení. Téma přepadení vlaku bylo vždycky pro čtenáře a diváky atraktivní. Mnozí se ještě možná pamatujete na film Velká vlaková loupež, pojednávající o skutečné loupeži, která se odehrála v Anglii v roce 1855.

I když původní bandité přepadávali i cestující v osobních vozech a olupovali je o cennosti, zajímavější pro ně byly poštovní vozy, které převážely cenné náklady. Jistě si vzpomenete na slavnou scénu z Butche Cassidyho a Sundance Kida („Pracuji pro pana Harrimana a Spojenou pacifickou železnici“), nicméně k vyloupení poštovního vozu mělo (byť za méně dramatických okolností) dojít ještě v první polovině devadesátých let minulého století i u nás.

Podle autora knihy Vlaková loupež po česku existoval začátkem devadesátých let celkem podrobný plán loupeže, který selhal pouhou náhodou poté, co namátková dechová zkouška vyřadila ze hry hlavního strůjce. Zbytek bandy se pak rozpadl a plán se nikdy neuskutečnil. Petr Študent, kurátor Muzea vlakové pošty, šéfredaktor a vydavatel časopisu Československá vlaková pošta, použil původní záměr k rozehrání svého fiktivního příběhu, jak by loupež mohla proběhnout, kdyby se uskutečnila, a jak by možná dopadla.

Ocitáme se v lednu 1993, jen pár dní po rozpadu Československa. Hlavními hrdiny příběhu jsou dvaadvacetiletý Slovák Pavol, jeho bratr Vilém, jejich otec Ruda a jeho Pavolův kamarád a kolega Zbyněk. Všichni žijí v Ostravě. Pavol se několikrát neúspěšně pokoušel o přijetí na práva, ale pak si začal vydělávat jako člen posádky vlakové pošty. Má věčně problém vyjít s penězi, kvůli čemuž ho otec jeho přítelkyně Jany nemá rád, jelikož pro dceru chce něco víc, než jen „obyčejného pošťáka“. S Pavolom často slouží v poštovním voze Zbyněk, neustále chodící pozdě a věčně krmící mincemi herní automaty nádražních restaurací. Ruda po zranění na šachtě pracuje jako člen ochranky průmyslového objektu, což je pro něj nudná a nezáživná práce. Jedině Vilém je jakžtakž spokojený jako garážmistr České pošty.

Posádku poštovního vozu tvoří svérázná parta, která si cestu krátí pitím piva a klábosením, ale také umí vzít za práci, když je potřeba. Je to směska lidí, kteří na svou větší příležitost teprve čekají, nebo ji už promeškali, když se režimu znelíbili jako disidenti. Možná pro někoho pohoda, jenže jsou raná devadesátá léta. Uběhlo jen pár let od pádu komunismu a každý sní o lepším životě. Každý by chtěl začít podnikat, urvat si pořádný kus koláče, protože na trhu jsou pořád ještě nezaplněné mezery. Pavol, kterého baví počítače a programování, sní o vlastní softwarové firmě. Starý havíř Ruda zase sní o vlastní autodopravě, kvůli čemuž si půjčí větší částku peněz od lichváře. Díky své naivitě a absenci představy o záludnostech podnikání brzy zjišťuje, že na první splátku možná nebude mít. Jenže neplatiče nečeká nic příjemného… Zbyněk zase dluží každému, na koho se podívá, a Vilém, který už má vlastní rodinu, by také přivítal lepší příjem.

Jak správně tušíte, začne se rodit plán, jak přijít k penězům. Poštovní vozy převážejí nové české mince ražené mincovnou pro distribuci v síti České pošty. Pavol si spočítá, že v jednotlivých zásilkách může být i přes deset miliónů. Kdyby se mu s pomocí kamarádů podařilo vyřadit vůz z provozu, zbytek posádky by musel cestu dokončit v běžném osobním voze a odstavený vůz na nádraží by pak mohl být snadnou kořistí. Prostupně pro svůj plán sabotáže a loupeže získá nejen Zbyňka, ale i bratra (jehož zkušenosti z železničního vojska se mohou hodit), a také jejich otce.

Kniha je rozdělena do čtyř částí. Ta první se odehrává mezi lednem 1993 a říjnem 1994. Poznáváme v ní, jak to tehdy v poštovních vozech chodilo. Dostane se nám podrobného vysvětlení, které je napsané tak, že nebude nudit ani čtenáře, kteří se o tuto problematiku příliš nezajímají. Je nutno smeknout před autorovou fundovaností, přes kterou ale neztrácí schopnost psát poutavě. Co na knize zaujme hned od začátku, to jsou realisticky vykreslené charaktery, reálné dialogy plné slangové mluvy a výstižně popsané prostředí. Velmi rychle tak vklouzneme do atmosféry ošuntělých lidových restaurací, ať už na nádraží nebo někde ve městě. Možná si i vzpomeneme na tehdejší naivitu, s jakou jsme si představovali „vzestup kapitalismu“ a podnikání, což se z dnešního pohledu může zdát úsměvné nebo tragikomické, ale taková doba skutečně byla.

Druhá část se věnuje samotné loupeži a odehrává se v několika listopadových dnech roku 1994. Jde o nejnapínavější část, popsanou dokumentárním stylem téměř minuto po minutě, která si přímo říká o zfilmování (podle oficiálních stránek knihy se o něm skutečně uvažuje).

Ve třetí části, odehrávající se na přelomu listopadu a prosince 1994, jsme svědky policejního pátrání po pachatelích loupeže. Kriminalisté jsou vykresleni velmi civilně a profesionálně a jejich dedukce a vyhodnocování stop je neméně zajímavé. Tady se ukazuje, že i sebelepší plán může mít chybičky, ať už v podobě opomenutých skutečností, nepozornosti, ale také chamtivosti. Také se ukazuje, že „malí zlodějíčci“ mají poměrně malé šance při střetu se „skutečnými zločinci“, kteří přitom ještě donedávna mohli být docela nenápadní předáci nebo ředitelé podniků. Opět výstižné pro dobu, ve které se příběh odehrává. Navíc okolnosti překvapivě donutí naši partu k další akci, takže vyloupením vlaku nic nekončí.

Závěrečná část se odehrává v první polovině dubna 1995. Ani tady není o napětí nouze, finále navíc přinese několik překvapivých momentů, kdy se děj několikrát odebere trochu jinou cestou, než bychom čekali, ale přesto se to všechno stále drží v mezích uvěřitelnosti.

Vlaková loupež po česku osloví fanoušky železnice, dobře napsaného krimi příběhu a ty, co se zajímají o práci pošty, byť v době, která je už minulostí. Autor využil všechny své odborné znalosti, které dokázal přetavit do poučného, zajímavého, a především atraktivním stylem napsaného příběhu. Nechybí v něm napětí, věrohodně vykreslené charaktery, ani výborně vystižená atmosféra devadesátých let. Po televizním a knižním zpracování příběhu Rédl jde opět o velmi zdařilý návrat do „devadesátek“, který je – jak se zdá – v poslední době poměrně oblíbený.