Chtěl jsem upozornit na zapomenuté hrdiny

Historie není jen souborem známých událostí a slavných jmen. Právě na příběhy obyčejných lidí, jejichž osudy často zůstaly ve stínu velkých dějin, se ve svém novém historickém románu Vlakař zaměřil spisovatel Petr Študent. V rozhovoru přibližuje, co ho k napsání knihy inspirovalo, jak hledal historické podklady a proč považuje za důležité připomínat hrdiny, na které se postupně zapomnělo.

Vlakař je román z poutavého a zároveň nevšedního prostředí. Co vás přivedlo právě k tématu vlakové pošty? Máte k vlakům blízko?
Otec byl železničář. A každý kluk chce být jako táta. Jenomže brýlaté kluky v roce 1986 do železničního učiliště nebrali. V té době se objevil náborový inzerát učiliště spojů, kde se ptali: „Máš rád zeměpis a cestování?“ Tak jsem se začal učit pošťákem – přepravákem. A jakmile jsem byl plnoletý, stal jsem se členem posádek vlakových pošt. Inzerát měl pravdu. Bylo tam hodně zeměpisu i cestování. Všechny ty detaily – jízdní řády, vlaky, nádraží, rutinu posádek – jsem se snažil přenést i do Vlakaře, takže věřím, že fanoušci železnice si v něm přijdou na své. Pracoval jsem ve vlakové poště až do roku 1999, kdy bylo zpracovávání poštovních zásilek za jízdy vlaku po téměř 150 letech zrušeno. Technický pokrok vlakovou poštu přinesl i odnesl. Zbyly vzpomínky na nejlepší práci na světě.

Vaše prvotina Vlaková loupež po česku je detektivní román, který se odehrává v devadesátých letech. Ve Vlakaři se vracíte hlouběji do historie, do konce třicátých let 20. století, kdy se v Československu pomalu, ale jistě mění poměry i režim a na dveře klepe válka. Co vás přimělo změnit žánr i dobu?
My jsme s mými bývalými kolegy nechtěli, aby bylo na naše zaniklé vlakařské řemeslo zapomenuto, a tak jsme založili Muzeum vlakové pošty. Několik let jsem vydával časopis, který se věnoval historii poštovní přepravy. A z tohoto podhoubí vzešla má prvotina Vlaková loupež po česku. Byla to fikce zasazená do prostředí, které jsem velmi dobře znal. V roce 2021 získal román čestné uznání v soutěži o nejlepší českou detektivku.
Při sběru informací do článku na téma historie poštovní přepravy v době těsně před Mnichovem a v protektorátu Čechy a Morava jsem zjistil, že je jich žalostně málo. Ale začal jsem se do toho období propadat. Narážel jsem na střípky informací o poštovním a německém odboji. Přemýšlel jsem, jak se těm lidem žilo. A ačkoliv jsem v té době pracoval na pokračování Vlakové loupeže po česku, ta doba mě už nenechala v klidu. Nakonec jsem pokračování odložil a hned se vrhl na Vlakaře.

Na postavě Adolfa Kleina a jeho příběhu za druhé světové války a těsně po ní ilustrujete často komplikovaný osud mnoha brněnských Němců včetně známého a problematického odsunu v květnu 1945. Kde jste hledal Kleinův předobraz?
Téměř všechny postavy z obou mých knih mají reálný předobraz. Když potřebuji nějakou postavu, je pro mě snadnější si z paměti vytáhnout někoho konkrétního a udělat z něj herce v mém příběhu. Vím, jak se ten člověk pohybuje, jaký má temperament, jak mluví. Vím, jak bude reagovat v situacích, které mu připravím. Hodně mi to usnadňuje psaní. Ale předobraz Adolfa Kleina tak konkrétní není. Je střípek po střípku poskládaný z informací, které jsem nasbíral při rešerších nebo při setkáních s pamětníky. Mezi nimi byla jedna, která pro mě byla zásadní. Od jednoho pamětníka jsem se totiž dozvěděl, že gestapo zatklo hned po příjezdu do Brna celou posádku vlakové pošty, která se vracela ze Znojma. A ačkoliv tato konkrétní vzpomínka nemá ve Vlakaři významnější místo, byla impulzem k jeho vzniku. Začal jsem pátrat po dalších příkladech odbojové činnosti pošťáků. Bylo jí dost a byla velmi záslužná. Zejména sabotování přepravy korespondence okupačních úřadů nebo likvidace udavačských dopisů gestapu, ale pošťáci se pouštěli i do technických sabotáží. A tím vším mě čím dál častěji začala doprovázet postava Adolfa Kleina. V mé představivosti ožil a přistupoval jsem k němu jako k reálnému člověkovi.

Proč hrdinou románu není Čech?
Protože zdaleka ne všichni Němci sympatizovali s politikou Henleinovy Sudetoněmecké strany, a už vůbec ne s nacistickými idejemi. Mnozí byli aktivními členy našeho odboje a mnozí za naši republiku položili život. Někteří němečtí Češi byli tehdy většími vlastenci než mnohý dnešní Čech. Proto jsem chtěl alespoň takto na tyto zapomenuté hrdiny upozornit.

Stárnoucí úředník Adolf Klein podle mě není jednoznačně kladná postava, ale právě v tom, jak je obyčejný, váhá, ke které straně se ve strachu o blízké přiklonit, je jeho síla, je uvěřitelný. Zamýšlel jste, aby byl hlasem obyčejného člověka uprostřed války?
Ano, je to obyčejný člověk, kterého události dokonale semlely. Vlakař je román, který na otázky neodpovídá a dějiny nevysvětluje. Nikoho v něm nesoudím. Nehledám spravedlnost a nezjišťuji, kdo za co může. Adolf, ani nikdo jiný v té době, samozřejmě nevěděl, co se bude dít a jak dlouho. Nikdo netušil, jestli to, co je správné dnes, bude správné i zítra. Rozhodnutí o banální věci se po letech mohlo ukázat jako klíčové. Dívám se na tehdejší svět Adolfovýma očima. Snažím se popisovat jen to, co běžný člověk mohl vidět a chápat. A z jeho pohledu to byla na prvním místě rodina a hned po ní práce. Obojí nade vše miloval a o oboje musel svést opravdu těžký boj, ve kterém se jeho životní jistoty hroutily jako domeček z karet. Až je mi ho někdy líto.

Román zachycuje konkrétní historické události z třicátých a čtyřicátých let 20. století včetně detailního brněnského místopisu. Byla určitě nutná důkladná příprava.
„Fikce musí být podložena fakty, jinak čtenář neuvěří ani jedinému slovu.“ To řekl můj literární vzor – mistr fikce Frederick Forsyth. U něj jsem se naučil, že musíme dát čtenáři devět historicky pravdivých detailů a pak nepostřehne, že desátý už je fikce. Proto se mé rešerše zaměřily ani ne tak na historicky známé události, ale hlavně na detaily každodenního života. Mnoho rešerší jsem taky udělal už před lety kvůli článkům v časopise. Díky tomu mám dost přesnou představu o fungování pošty a železnice za první republiky, což bylo snadno přenositelné do pozadí příběhu z protektorátu.

Můžeme možná prozradit, že kniha má otevřený konec. Čtenáře bude jistě zajímat, jak to s Adolfem a jeho rodinou dopadlo, zdali najde svou ztracenou dceru, lásku, sám sebe a dokáže si třeba i odpustit. Chystáte nějaké pokračování?
Příběh válečného Adolfa Kleina skončil – z tohoto pohledu se děj uzavřel. Němci, Německo a vše německé se po válce ocitlo v bodě nula. A stejně tak i Adolf. Proto se volné pokračování jmenuje Vlakař na kilometru nula a mělo by vyjít na jaře příštího roku. Vydáme se s Adolfem do válkou zničeného Německa, kde se mezi obří masou milionů lidí v pohybu snaží najít svou dceru. Tady už rešerše byly na úplně jiné úrovni. Nemohl jsem se spolehnout na své osobní zkušenosti ani znalost prostředí. A tak jsem se zeptal těch, kteří by o tom měli vědět nejvíce. Kontaktoval jsem Sudetoněmecké krajanské sdružení s prosbou o konzultace. Spolupráce nakonec vyústila v pozvání na Sudetoněmecké dny v Brně letos v květnu, kde jsem přečetl pár ukázek z Vlakaře. Symbolické na tom je, že to bylo vůbec poprvé, kdy jsem knihu veřejně četl a představil.

Rozhovor zde.