Ve středu 9. září se v brněnské Kavárně Spolek pokřtil Vlakař. Přišlo asi třicet lidí, což je na středeční podvečer víc, než jsem čekal.
Křtilo se vodou ze Svratky. Zní to jako brněnská samozřejmost — vodu z místní řeky má u křtu leckdo. Jenže když jsem tu láhev držel v ruce, došlo mi, že jsem si tu řeku vlastně nevybral já. Vybrala se sama, a to dávno.
Ve Vlakaři je Svratka řeka, ve které si Adolfovi synové hrají v jediné vzpomínce, kde je ještě všechno v nejlepším pořádku. Je to řeka, kterou Adolf po válce přechází po provizorním mostě cestou do kostela svatého Leopolda. A na mostě přes Svratku mu jeden člověk řekne větu, kolem které se točí celá kniha: Do řeky nechť vstoupí jen ten, kdo má víru, že tok překoná.
V dopise, který pak Adolf píše z Brna do Norimberku, stojí: „Svratka není Dunaj, ale její voda do něj nakonec doteče.”
Takže ne, nebyla to kulisa. Byla to ta správná voda.
Kmotrovství se ujali tři lidé z nakladatelství MOBA — ředitel, šéfredaktor a kolega z marketingu. Děkuju jim, že do knihy o německém pošťákovi šli. Na papíře to není nejsnadnější titul, jaký se dá prodávat.
Přišel i odborník na historii železnice, který mi během psaní odpověděl na spoustu otázek — včetně těch, u kterých jsem si nebyl jistý ani tím, jestli je kladu správně. Bez takových lidí by kniha měla o polovinu míň detailů, kterým se dá věřit.
Díky všem, kdo přišli.
