Jaká byla práce hrdiny románu Vlakař Adolfa Kleina? Nejlépe vám ji přiblíží článek z propagačního tisku ministerstva dopravy, který vyšel jen několik týdnů před okupací v březnu 1939.
AL. LOHNISKÝ:
NAŠE VLAKOVÉ POŠTY
(Nákladem MD. — Foto: Archiv min. dopravy.)
Naše vlakové pošty jsou výrazem harmonické pospolitosti pošty a dráhy a dnes — po splynutí obou v jeden podnik — také vnějším symbolem jejich jednoty a společného snažení.
Kdo by si někdy nepovšiml oněch zvláštních železničních vozů, opatřených po obou stranách poštovní schránkou a pod ní namalovanou poštovní trubkou? To jsou vozy vlakových pošt, v nichž naši dopravácí od pošty, zvaní „ambulanti“, konají službu veřejnosti. Jeden díl vozu je zařízen jako kancelář, vybavená kol dokola pracovními stoly a malými přihrádkami na třídění listovních zásilek, druhý je upraven jako skladiště balíků. Ale i nejmoderněji zařízený vůz vlakové pošty neposkytuje ani stín toho pohodlí, které mají cestující v osobním voze.
Podívejte se s námi alespoň zhruba na drobnou, za to však nekonečně důležitou práci našich vlakových pošt.
Supící vlak vjíždí dunivě do nádraží, očekáván na vyhrazeném místě skupinou poštovních dopravaků, vyzbrojených ručními karami, prázdnými i s nákladem pytlů a balíků.
Vlak zastavuje, dveře vozu vlakové pošty se rozlétnou a u nich za hromadou vyrovnaných pytlů a balíků stojí připraveni ambulanti. K vozu ihned přikvačí čekající dopravácí s ručními karami a již začíná s neúprosnou rychlostí výměna pošty.
Vlak se zdrží ve stanici průměrně 3 minuty. Zatím co si cestující v této chvilce hledí občerstvení, jídla a pití a snaží se aspoň menším pohybem protáhnout si údy, je u vozu vlakové pošty právě nejvíce práce. Za tu chvilku musí vlaková pošta vydat několik desítek pytlů listovní pošty a několik set balíků, aby hned po té převzala ještě větší počet pytlů a balíků.
Čas letí, k vozu přijíždí jedna silně naložená kára za druhou a náklad za nákladem mizí v nenasytném žaludku vozu vlakové pošty. Není to lehká práce, počítat nákladní předměty, zjišťovat, zda vlakové poště opravdu náležejí, a všechny je pak ve voze umístit na místo předem určené. Cítíme horký dech těchto mužů práce. Všechny jejich údy i smysly jsou napjaty. Jejich úkolem je každý předmět převzít, přečíst (adresu, zásilku), předat, umístit, vše jen v několika vteřinách, bez dlouhého váhání a přemýšlení. A na konec musí vše souhlasit podle odevzdacích papírů, neboť za chvatem práce jde ihned také neúprosná odpovědnost.
Již chybí jen chvilenka, když zazní výpravčího vlaku známé „Pošta hotova?“, lokomotiva zapíská, dopravácí se navzájem krátce rozloučí, dveře vlakové pošty se zabouchnou a vlak vyjíždí ze stanice k dalšímu cíli do nového kraje…
Bohužel, naši dopravácí nemají času kochati se jeho krásou. Zatím co jedni ve skladišti třídí balíky, druzí v kanceláři vysypávají obsah došlých pytlů na pracovní stoly. Stojíce s rozkročenýma, v kolenou mírně prohnutýma nohama, jako námořníci na kymácející se lodi, berou do rukou jednu hrst psaní za druhou a třídí je podle míst určení do mnoha a mnoha malých přihrádek kolem sebe. Plné pytle psaní, dopisnic, tiskovin atd. mizí v přihrádkách, nic nesmí na této krátké cestě zblouditi, nemá-li vykonat bludnou cestu mnoha kilometrů a přijít opožděně na své místo určení.
Všichni pracují a mlčí. Je slyšet jen pravidelné, jednotvárné nárazy kol, které jakoby říkaly rych-le-ji, ry-chle-ji, a pobízely k vytrvalému spěchu.
Vlak ujíždí jako divý, cestující si pohodlně sedí, baví se nebo spí, ale ve voze vlakové pošty je pilno, protože čas letí jako s větrem o závod.
Vlak se blíží ke konečné stanici. Balíky jsou již roztříděny a připraveny u dveří. Roztříděné listovní zásilky jsou chvatně svazovány do svazků, vkládány do pytlů, pytle uzavírány a stavěny taktéž ke dveřím. Nastává poslední veliké vypětí sil. Při přejezdu první výhybky v nádraží musí být uzavřen poslední pytel s vypracovanou poštou, chraň Bůh, aby později! Vlak jede stále pomaleji, už hřmotí na výhybkách, vše je hotovo! Byla to práce! Jsme u cíle!
Vlak zastavil. Dveře vozu vlakové pošty se rozlétnou naposledy. Opravdu naposledy? U tohoto vlaku ano. Prohlédněme si ještě naše „ambulanty“, skutečné mistry poštáckého řemesla. Jsou to lidé „bez domova“, stále „na trati“. Patří k nejlepším z nejlepších. Než byli přiděleni „k jízdě“, prodělali pernou praxi u svého poštovního úřadu. Je to pochopitelné, neboť na nich především záleží včasný příchod zásilek do místa určení. Mají důvěru všech a za svou těžkou a svědomitou práci zasluhují vlídného uznání.
